Dysplasie - procento pravděpodobnosti

Dysplazie kyčelního kloubu byla poprvé popsána v roce 1935, ale znalosti z této oblasti se počaly objevovat až kolem čtyřicátých let, kdy se touto problematikou začali zajímat švédští vědci.

Sledovali výskyt DKK u 222 štěňat německého ovčáka a zjistili, že se jedná o vadu dědičnou. Dále byly získány tyto pozoruhodné výsledky (Šiler a Fiedler, 1978):

Charakteristika rodičů

Potomci

Oba rodiče s dysplazií

93,30 %

Pes zdravý + fena s DKK

41 %

Pes s DKK + fena zdravá

31,30 %

Oba zdravý bez znalosti prarodičů

43,40 %

Na základě dalších výzkumů byly zjištěny další zajímavé postřehy, na které je nutno brát též ohled.

     Stav rodičů a prarodičů

     Potomci

    Oba rodiče s dysplazií

    80 %

    Jeden z rodičů zdravý, druhý z dysplazií

    58 %

    Rodiče zdravý, prarodiče jednoho postižení

    30 %

    Oba rodiče i prarodiče zdraví

      0 %

Z výzkumů Šilera a Fiedlera nám vyplívá, že nositel nežádoucího defektního genu nemusí pokaždé vykazovat příznaky onemocnění a dále z nich můžeme odvodit velmi důležité závěry pro praxi:

  • I z postižených jedinců můžeme získat zdravé jedince.

  • Vyřazením postižených jedinců výrazně snížíme počet defektu v populaci, i když ho nemůžeme odstranit úplně.

  • Je-li výskyt postižených potomků velmi početný jsou nejspíš oba rodiče postižení. Naopak je-li výskyt postižených jedinců nízký, je jeden z rodičů určitě zdravý.

  • I potomci nedysplastických rodičů mohou mít dispazii.

 

 

 

Zpět na úvodní stranu